Nehoda
„Ahoj.“ „Zdar ségra, co tu děláš?“ „Přijela jsem se podívat, jak tu živoříte, kde jsou všichni?“ „Někam jeli, a co výška jaká je?“ „Jo dobré, jde to, hele ty sis z mého pokoje udělala šatnu nebo co?“ „Sem to neměla kam dá no.“ „Bože, já se z tebe zblázním.“
„Hej, zvoní zvonek, běž otevřít.“ „Už letím,“ a běžela otevřít.
„To je pro tebe.“ „Kdo je tam?“ „Prostě je to pro tebe.“
„Ahoj Zuzko,“ slyšela jsem, když jsem přišla ke dveřím a zírala jsem. Stál tam Marek. „Ahoj, co tu děláš?“ „Chci s tebou mluvit.“ „A o čem?“ „Chyběla jsi mě.“ „Cože?“ „Ten rozchod byla obrovská chyba.“ „Myslíš?“ „Nemyslím, vím.“ „Jo, ale já si to nemyslím, proboha Marku, začni žít už svým životem, najdi si holku a buď s ní.“ „Ale já chci být s tebou, ty jsi láska mého života, ten rozchod byla blbost a na tom si trvám.“ „Ale já už se k tobě nevrátím, měl jsi pravdu, vztahy na dálku jsou k ničemu, já jsem šťastná tam, kde jsem a rozhodně nechci nic měnit. Promiň.“ „Ty jsi se dala dohromady s Danem?“ „Ne, s Danem ne, spokojený?“ „Zuzi, počkej, prosím, dej mi ještě šanci.“ „Promiň, nejde to, sbohem.“ „Zuzi ...“ ale to už jsem zavřela dveře. „Nikol, až tam bude opět Marek, tak nejsem doma, zakazuji ti mu dávat mou adresu do Prahy jasné?“ „Jo jasně, hele já tě využiji, když už jsi doma, pomůžeš mi s matikou?“ „No jo, co potřebuješ?“ „Tohle...“ a začala mě to ukazovat. Já jí s tím pomohla a skvěle jsme se při tom bavili. Dozvěděla jsem ze nejnovější drby.
„Alčo, už jsem tu,“ zavolala jsem na Alenu. „Ahoj, jak bylo doma?“ „Ani nevím, ale byl za mnou Marek.“ „Marek? A co chtěl?“ „Vrátit se ke mně, ale já nechci. Neudělala jsem blbost, že ne?“ „Miluješ ho?“ „Ne.“ „Tak jsi udělala správně, takhle by jste se jen trápili.“ „To máš recht.“
„Ahoj Zuzi,“ řekl Patrik a přivítal mě krásným polibkem. „Ahoj.“ „Jak bylo o víkendu?“ „Skvěle, půjdeme?“ a usmála jsem se na něj. Patrik mě vzal za ruku a šli jsme na oběd. Úžasně jsme se bavili, po obědě jsme se jen tak procházeli a bavili se tak různě o věcech, občas mě poškádlil, prostě úžasné odpoledne.
Když jsem přišla domů, Alča hned křičela: „Hledal tě tu Dan, měl pro tebe skvělou novinu, ale nechtěl říct co.“ „Cos mu řekla?“ „Že máš schůzku se svým přítelem.“ „A on?“ „Nic, tvářil se naštvaně a že se večer staví, takže ho čekej.“
„Ahoj Dane, tak co potřebuješ?“ „Ty s někým chodíš?“ „Cože, proč tě to zajímá, ale abys byl v klidu, ano chodím s někým a jsem šťastná.“ „Cože a to proč, já měl dojem, že jsme se k sobě vrátili.“ „To myslíš vážně, proboha Dane, je mě líto, že jsi si to myslel, ale já to tak nebrala, prostě jsem si myslela, že jsme přátelé a nic víc, á s tebou nechci chodit, já jsme šťastná s Patrikem.“ „Miluješ ho?“ „Ano, on je ten pravý.“ „Dobře, takže tu překážím, bude lepší, když už se neuvidíme.“ „Ne, Dane, počkej. Já tě nechci ztratit jako kamaráda, stačí, že jsem o víkendu ztratila jednoho a teď tebe. Zůstaňme přátelé jako doteď prosím.“ „Sbohem Zuzko, nejde to, promiň, sbohem,“ práskl dveřmi a odešel. Já se sesunula na podlahu a rozplakala se. Během týdne ztratit dva kamarády to je o nervy.
„Tak co ti Dan chtěl, jen jsem viděla, jak vylétl ven.“ „Je konec, už nejsme kamarádi, naštval se, když jsem mu řekla, že chodím s Patrikem.“ „Cože? To je ale blbec, je normální?“ „On si myslel, že chodíme spolu, jak je to možné, já mu žádnou šanci nedávala.“ „Zuzi, kluci to tak berou, prostě, s tím nic nenaděláš, alespoň ses poučila, klukům se nedá věřit.“ „Asi máš pravdu, no nic jdu si lehnout, dobrou noc.“ „Dobrou“ Lehla jsem si a spala. Zdál se mi hrozný sen. Ráno jsem se cítila hrozně, Alena si toho všimla a říká: „Zuzi, co je? Tebe pořád mrzí ten včerejšek?“ „Já nevím, mám takové tušení, že se něco stane.“ „Ale to se ti jen zdá, já už letím jo, ahoj.“ „Ahoj Ali.“
Asi za deset minut jsem šla taky, šla jsem po chodníku a přemýšlela o včerejšku, o víkendu, o Markovi, Danovi i Patrikovi. Chtěla jsem přejít na druhou stranu, ale byla jsem tak zamyšlená, že jsem si nevšimla, že je červená a vstoupila jsem do vozovky. Jen jsem slyšela kvílení brzd, náraz a pak ticho...
Pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem všude bílo. Zamrkala jsem a viděla jsem Alenu, jen jsem slyšela: „Probouzí se, běž pro doktora.“ „Co se stalo?“ zašeptala jsem. „Zuzi, nemluv, oslabuje tě to. Víš, jaký jsme měli o tebe strach. Měla jsi nehodu. Narazilo do tebe auto.“ Jen jsem na ni zírala a snažila jsem si vzpomenout, co se stalo. Ale hrozně mě bolela hlava. „Zuzano, tak jste se nám probrala, ale trvalo to.“ „Hrozně mě bolí hlava.“ „Takyže jste se uhodila do hlavy. Bolí Vás ještě něco?“ „Ne právě že ne, ani necítím nohy, jako bych je neměla.“ „Tak toho jsem se bál.“ „Co se děje?“ „Poškodila jste si nerv, nemůžete chodit.“ Poslední dvě slova jakoby někdo v dálce vykřikl. Proboha já nemůžu chodit. „Nebojte, když budete cvičit, tak se nerv obnoví.“ Ale to už jsem se rozbrečela. Jen jsem slyšela, jak se doktor omluvil, že už musí jít. „Zuzko nebreč, my stojíme při tobě, já i Patrik, podívej, jaké ti přinesl krásné květiny, byl tu před hodinou, musel jít na přednášku. Chodil sem každý den.“ „Jak dlouho jsem byla v bezvědomí?“ „Čtrnáct dní, ale neboj, ve škole to máš zařízené, posunou ti zkouškový termín. Mám pro tebe všechny přednášky. Neboj to zvládneš a v létě budeš zdravá jako rybka.“ „Ali, mohla bys mě chvíli nechat samotnou?“ „Jo, jasně, stejně už musím na přednášku, ahoj.“ „Ahoj, Ali?“ „Ano?“ „Děkuji.“ Jen se na mě usmála a odešla a já se znovu rozplakala.
„Ahoj lásko,“ řekl Patrik a políbil mě. „Patriku, ahoj.“ „Konečně jsi se probrala,“ šlo na něm vidět, že je šťastný. „Děkuji za květiny,“ řekla jsem mu a on mě jen objal.
Postupně jsem se smiřovala s tím, že nemůžu chodit, chodila jsem na rehabilitace, doháněla školu a po třech týdnech mě propustili domů.
„Ahoj“ „Ahoj, pojď dál,“ řekl Patrik a já vjela. Byli jsme domluvení, že vyzvednu Patrika a pak se půjdeme projít, v mém případě projet. „Počkej chvilku, já tu jen něco dodělám,“ zavolal na mě Patrik a já čekala v jeho pokoji. Najednou mě na stole upoutala obálka. Podívala jsem blíž a zjistila jsem, že je to dopis z Londýna pro Patrika. Jen jsem viděla ty slova, co se mě vryla do paměti: ‚Byl jste přijat ke studiu na ... v Londýně‘ „Proboha,“ vykřikla jsem a Patrik přiběhl se zděšeným výrazem. „Co se stalo?“ zeptal se, pak se podíval na stůl, kde byla obálka a na mě a došlo mu to. Už to vím. „Ty odjíždíš do Londýna?“ zeptala jsem se. „Ne“ „Ne?“ „Ne, chci být tady s tebou, miluji tě a nechci odjet.“ „Ty tam nechceš jet kvůli mě? To je milé, ale ty bys tam opravdu chtěl a měl bys jet.“ „Nepojedu, chci být tady s tebou.“ „Patriku, já to tu zvládnu, měl bys jet, já chci abys byl šťastný a to budeš, jen když odjedeš.“ „Zuzko, já nemůžu odjet, chci být tady s tebou, konečně jsem tě našel a měl bych tě ztratit, to prostě nejde.“ „Já tu na tebe počkám a navíc, kdo by chtěl holku na vozíku?“ „Takhle nemluv, víš co, já nad tím ještě popřemýšlím, ano?“ „Dobře, ale kvůli mě tu zůstávat nemusíš.“ „Miluji tě, Zuzko.“ „Já tebe taky,“ a políbili jsme se. Pak jsme jeli ven a vůbec na tento rozhovor nemysleli, užili jsme si krásné odpoledne.
Když jsem přijela domů, hned jsem Aleně řekla o Patrikovi a Londýně, ona na mě nejprve zírala a pak mě začala utěšovat. Ale vždyť já to nepotřebovala. Já jen chci, aby byl Patrik šťastný, a to bude, když odjede studovat do ciziny. Pak by ho to mrzelo, že nejel a náš vztah by byl v háji.
Nakonec se Patrik rozhodl, že přece jen pojede do Londýna. Já mu to přeji, vím, že to bylo jedno z jeho tajných přání. Loučení bylo těžké, byla jsem ho doprovodit až na letiště. Slíbila jsem mu, že na něj počkám. A už to přišlo, poslední objetí, poslední polibek a už jsem se jen dívala, jak vzlétá letadlo a on mi odlétá pryč. Slzy jsem nechala kanout po tváři a dívala jsem se na letadlo, jak se postupně vzdaluje, až bylo najednou pryč.
S Patrikem si píšeme každý den. Podle mě se tento vztah posune dál. Můj zdravotní stav se postupně zlepšuje, sice jsem stále na vozíku, ale na rehabilitaci dojíždím denně.
Zrovna jsem jela z rehabilitace, když jsem uslyšela povědomý hlas: „Zuzko,“ zastavila jsem a počkala až Daniel doběhne. „Ahoj, co se ti stalo?“ „Měla jsem nehodu, co potřebuješ?“ „Cože? To je hrozné.“ „Neměj lítost, já tě nepotřebuji, už nejsme přátelé, vzpomínáš?“ „Zuzko, promiň, můžu ti nějak pomoci?“ „Ne, dík, promiň, já spěchám, tak ahoj. Ráda bych řekla, že jsem tě ráda viděla, ale bohužel, nechci lhát. Sbohem,“ a jela jsem pryč a nechala jsem tam Dana jen tak stát. Už je mezi námi konec, už nebudeme přátelé. Skončila jsem s ním...