Rozchod
Dobré ráno, další dni prázdnin. Podívám se z okna, počasí jakoby naznačovalo moji náladu.
Pochmurná, smutná, výčitková. Proč jsem byla tak zbrklá, měla jsem si to nejdřív ověřit a ne hned věřit všemu, co se kde šustne. Rozešla jsem se s ním. Proč? To se teď sama sebe taky ptám, vždyť jsme byli dokonalý pár, tak proč jsem to udělala? Nevěřila jsem mu a teď je pozdě plakat nad rozlétým mlékem. Co se vlastně stalo? Spíš bych se měla vrátit na začátek, jak vůbec náš vztah začal a poté povyprávět o rozchodu.
„ Pozval mě do kina, prý se mnou chce něco probrat,“ říkám kámošce a usmívám se. „Ty si hodně šťastná co?“ odpovídá mě. „Jde to moc vidět?“ ptám se jí, avšak myšlenkami jsem ve skříni, co si jen obleču, vždyť já si nemám co obléct, pomoc. Asi zvolím tu nejlepší metodu jeany a triko. Co nejpohodlněji. Ani nevnímám, že už jsem doma a oblékám, za chvíli již budu vědět, co mi chce. Už pádím na vlak, přijedu do města, čekám na nádraží. Mé obavy, které jsem předtím zastírala, se dostavily. Co když si ze mě jen vystřelil a teď se mě i s kámošema někde za rohem směje, jak jsem blbá. Z ničehonic se přede mnou objeví růžička červená, miluji červené růže. Otočím se a tam stojí, on Daniel, má láska, avšak on to ještě neví, asi mu to povím. Dává mi červenou růži. „Díky, půjdem?“ zeptám se ho. „Jo abychom to stihli,“ odpoví mi. Po cestě se mu svěřím se svými obavami. Jen mě zasype výčitkami, jestli si o něm myslím takové věci a jiné tomu podobné věci. V kině je to úžasné, občas se dotýkáme, vždy mě proletí motýlci břichem. Já ho opravdu miluji. Film je nejlepší, ale už je konec, je čas jít. Jelikož mi autobus odjel před pěti minutami mám tak hodinu a půl čas, řeknu mu to, on mi řekne, že to nevadí, že se mnou chce stejně mluvit. Začínáme se procházet po městě a skvěle se bavíme. Ale teď už vážně. Už jsem se odvážila, je mě jedno, jaká bude jeho reakce, chci, aby to věděl. „Dane,“ začnu, „víš já chci, abys to věděl. Už nemůžu dál žít v nejistotě.“ „Ale co mám vědět,“ skočí mi do řeči. „Už dlouho jsi pro mě víc než jen kamarád, já tě miluji.“ Jeho reakce je zvláštní. „Ale to já už dávno vím.“ Zaskočí mě. „Jak to víš?“ zeptám se ho bez obalu. „Poznal jsem to, chovala jsi se ke mně jinak než k ostatním klukům a byla jsi vždy milá a navíc jsem to z tebe cítil, protože já už to cítím taky dlouhou dobu. Asi jsem se do tebe zamiloval. Ani nevím jak se to stalo, ale ty jsi mě vždy fascinovala, jsi jiná než ostatní holky, ale tak strašně jim podobná. Mám jen jednu otázku. Chceš se mnou chodit?“ Neubráním se úsměvu a odpovím: „Samozřejmě, že ano.“ Jen se na mě usměje, chytne mě za ruku a to je na tom to nejkrásnější, políbí mě. Můj zatím nejhezčí polibek, zapadající slunce a do toho mě objímá, nádhera sama. Jsem nejšťastnější.
V několika dalších dnech spolu vycházíme nádherně, od pátku se nic nezměnilo, stále spolu chodíme. Miluji ho. Konečně jsem se dočkala svého prince na bílém koni. Ve škole se o nás povídá jako o dokonalém páru, nic se nemůže pokazit. Nikdy. Miluji ho a on mě, tak co by se mělo pokazit. Do konce školy zbývají poslední dva dny, s ním mě to uteklo rychle. Avšak teď se musíme rozloučit, na celý měsíc, já to bez něj nevydržím. Jedu na dovolenou a ve stejný den, ve který se vracím, on odjíždí na brigádu do zahraničí do konce měsíce. Loučení je dlouhé, nekonečné a krásné. Přeji si, aby tahle chvíle neskončila. Bohužel se tak nestalo a já rozsmutnělá odjíždím pryč. Bylo to s ním krásné. Každou chvíli mě nosil kytky. Je tak romantický. Deset dnů u moře uběhlo jako voda, avšak s Danem se neuvidím ještě dlouhých dvacet dní. Co jen budu dělat? Nikoho jsem přes prázdniny neviděla. Jen na icq mi bliká pár zpráv od holek ze školy. Mezi nimi i Iva, Danova sestra, co mi jen může chtít. Chce se mnou sejít, ale až se vrátí ze zahraničí. Něco mi chce říct, ale co? Že by něco s Danem.
Měsíc utekl jako voda, máme schůzku v parku. Přicházím tam s malým zpožděním, ale přivítání je nádherné. Má pro mě krásnou růžičku, jak já miluji růže a Dana. Máme se o čem povídat, uteče nám to jako voda, zve mě na táborák do Syslova, s nadšením přijímám.
Jsem v Syslově, jdu na táborák. Řekla jsem si, že by mi tady mohla Iva říct, co mi chtěla. Abych se přiznala moc jsme si s Ivou do oka nepadly, Adélu (jeho bývalku) měla asi raději. S Danem se přivítám krásným polibkem. Už vidím Ivu jdu za ní, co mi jen chce. „Ahoj, jak si užíváš prázdnin?“ zeptám se jí. Ona se na mě jen podívá a hned říká: „No jde to, a jak tobě, asi blbě co, není ti to trapné sem chodit, když si Dan za tebe našel náhradu?“ „Cože?“ hledím na ni jako kdyby spadla z višně. Co to mele, jak náhradu? „Jo ty to nevíš, tak zatímco jsi byla v Chorvatsku, tak on se tu rozdováděl, podvedl tě, s Adélou se dali dohromady, copak sis nevšimla jak se spolu baví“ škodolibě se dívá na Dana. Otočím se a tam jej uvidím s ní. Jak mi to mohl udělat, vždyť říkal, že mě miluje, inu stará láska nerezaví. „Co jsi to udělal, tak tys mě podvedl s tou mrchou jo?“ vyjedu na něj, on na mě valí oči, jakoby o ničem nevěděl. „Co to povídáš, vždyť já bych tě v životě nepodvedl já tě miluji.“ Odpoví mi, do očí se mi dívá, ale já nevím jestli mu mám věřit. „Promiň Dane, myslím, že bude lepší, když se rozejdeme, nechci mít kluka co mě podvádí a lže. Sbohem, vždy tě budu milovat“ a odejdu na vlak, on se na mě jen smutně dívá. Neotáčím se, nechci ho vidět, z očí mi stéká slza, já mu věřila a milovala a on mě takhle podvede.
Vzpomínky se mi rozplynou, už je to týden co jsme se rozešli. Dva dny po rozchodu jsem se dozvěděla, že mi Iva kecala, protože chtěla, abychom se rozešli. Chtěla bych to vrátit, ale nejde to, už ne. Miluji ho, nevím jestli on mě, po tom všem, neodvažuji se mu napsat. Kamarádka mi radí, abych jela za ním, ale já nevím jestli je to dobrý nápad...